Nebo

...Na obrazovce byla jakási místnost, do které se pravděpodobně vstupovalo přímo z ulice, protože sem právě vešel mladý muž, jenž byl obutý, v bundě, a posypaný sněhem. Mladík se posadil na sedací soupravu uprostřed místnosti, v pozadí sestoupila po schodišti mladá dívka, která si k němu přisedla, a vedli tento dialog:

ona: "Ahoj Johne. Ty jsi nemocný?"

on: "Ne, proč?"

ona: "No že jseš tak bílej..."

Ve studiu, kde se vše odehrávalo, bylo pravděpodobně strašně moc lidí, jelikož se najednou ozvala salva smíchu. "Čemu se ti lidé smějí?" ptal jsem se sám sebe a pozorně si prohlížel scénu, jestli snad osvětlovači neupadla houska s máslem, nebo něco takového. Nenašel jsem nic, co by mohlo být k smíchu a rozhovor pokračoval:

on: "Bílej nejsem od nemoci, ale od Sama."

(smích)

ona: "Postříkal tě barvou?"

(smích)

on: "Né. Nechtělo mu jet auto, tak jsem musel v chumelenici jít pěšky."

(smích)

"Tedy to je úroveň." říkal jsem si. "Ti technici ve studiu se stále něčemu smějí, a režisér to ani nevystřihne." Budu mít zkažený zážitek z oblíbeného seriálu. To auto určitě znepojízdnili Marťani tetrakvantovým ionizátorem a oni se něčemu smějí jako pominutí. Doufám, že až FBI začne s vyšetřováním, tak přestanou." Nejvíc mě ale "točilo", že jsem nevěděl, co jim bylo v té televizi k smíchu. Kdyby to alespoň ukázali, aby se diváci mohli také zasmát. Jenomže místo toho se do místnosti vřítil další mladík a z dialogu se stal trialog:

John: "Už ti vrčí Same?"

(smích)

ona: "Myslíš auto?"

(smích)

Sam: "Vrčí, ale v břiše, hlady!"

(smích)

Už jsem byl z toho jejich smíchu pěkně otrávený. Místo, aby bavili diváky, baví se sami. Televizi jsem vypnul a šel jsem spát....