aby trpěl než umře

Jsem o nějaký pátek starší než AZOR (hrany již obroušeny) a už dávno nejsem nesmiřitelný.
Velký problém této společnosti je v tom, že ráda a rychle zapomíná a to je špatně. Jestliže někdo byl hajzl v době kdy měl dostatek sil, proč by něměl být stejným pohledem viděn i když ho síly opustily. Nebo stáří, nemohoucnost či nemoc jsou atributy odpuštění? Na tom je postavena křesťanská logika: dodržuj desatero a když ho nedodržíš, tak se vyzpovídáš, pámbíček ti odpustí a jede se dál.

Moje rozvedená matka kdysi na jedné vesnici poznala chlapa. Asi se jí líbil, protože jsme se k němu po pár týdnech známosti odstěhovali. To, že to je protřelý kriminálník, násilník a alkoholik matka zjistila až už bylo pozdě. Dva roky trvalo psychické a fyzické týrání. Veřejná bezpečnost tehdy prohlásila, dokud vás nezabije, nemůžeme nic dělat. Když jsme utekli zpátky domů, honil nás s nožem a my se schovávali u příbuzných a známých. Naštěstí šel tenhle parchant sedět za něco jiného a já ho od té doby neviděl. Bylo mi tehdy deset a neměl jsem na to postavit se čtyřicetiletému dřevorubci. Nicméně jsem si v duchu slíbil, že mu to jednou vrátím.
Po pár letech jsem ho potkal na jednom hasičském bále v sousední vesnici, té kde se tehdejší drama odehrávalo. Seděla na zemi troska, vypitý, zbědovaný chlap. Mě bylo asi pětadvacet, jemu k šedesátce. Věř mi, že nebýt mé tehdejší přítelkyně, ukopal bych ho. Opila mne a odvedla domů. Naštěstí. Jsem si jist, že bych neměl sebemenší výčitku kdybych ten akt pomsty tehdy vykonal. A že byl stár a nemocen? Já byl tehdy mlád a sláb. Taky jsem neměl šanci se bránit.
Zlo musí být označeno a pojmenováno. A především nesmí být zapomenuto. I když je třeba někdy odpuštěno...

Sice to nijak nesouvisí se zbožíznalkyní, ale tak nějak jsem ucítil (po přečtení Tvého příspěvku), že to musím ventilovat.