Jerome Klapka Jerome - "Tři muži na toulkách (jak na cizí výslovnost)

Když nechám stranou utrpení prvních křesťanských mučedníků, jsem přesvědčen, že jen málo lidí prošlo větším martyriem, než jakým jsem prošel já, když jsem se pokoušel osvojit si správnou výslovnost německého výrazu pro kostel - Kirche. Než jsem se s tím vypořádal, umiňoval jsem si, že radši nepůjdu v Německu nikdy do kostela, než abych se takhle trápil.

"Ne, ne," říkával můj učitel - byl to pán velice svědomitý -, "vy to říkáte, jako kdyby se to psalo K-i-r-ch-k-e. Tam žádné ,k' není. To se musí..." A znova, už podvacáté toho dopoledne, mi předváděl, jak se to musí vyslovit; nejsmutnější na tom bylo, že já jsem za živý svět nemohl nikdy postřehnout sebemenší rozdíl mezi tím, jak to říká on, a tím, jak to říkám já. A tak to zkoušíval s nějakou novou metodou.

"Vy to říkáte z hrdla," vykládal. Měl pravdu, opravdu jsem to říkal z hrdla. "Ale já chci, abyste to říkal až odtud zdola." A tlustým ukazováčkem mi vždycky ukázal na končiny těla, v nichž jsem měl to slovo vytvářet. Po lopotném úsilí, jehož výsledkem bývaly zvuky naznačující všechno jiné, jenom ne místo pro bohoslužby, jsem se pokaždé omlouval.

"Já se vážně bojím, že to nesvedu," říkával jsem. "Víte, leta už mluvím takříkajíc ústy. Netušil jsem, že člověk může mluvit taky žaludkem. A abych se to i já naučil, na to už je u mě, myslím, pozdě."

Ale když jsem strávil spousty hodin v temných zákoutích a k hrůze náhodných mimojdoucích cvičil a cvičil v tichých uličkách, přece jen jsem se nakonec naučil vyslovovat to slovo správně. Můj učitel mnou byl nadšen, a než jsem poprvé přijel do Německa, i já sá jsem měl ze sebe radost. V Německu jsem však zjistil, že nikdo nechápe, co tím slovem myslím. Jakživ jsem se s ním nedostal do blízkosti nějakého kostela. Musel jsem se vzdát té správné výslovnosti a pracně se vrátit k té své původní, k té špatné. Pak teprve se na mě lidi usmívali a říkali mi, že je to za rohem, nebo první ulicí dolů, prostě podle okolností.

Já si myslím, že výslovnosti cizího jazyka by se mělo vyučovat jinak než tím, že se od žáka vyžadují tyhle interní akrobatické výkony, které jsou většinou neproveditelné a vždycky bezúčelné. Člověk obyčejně dostane nějaký takovýhle návod:

"Přitiskněte mandle k spodním partiím hrtanu. Poté, sklenuv dolní přepážku čelistní nosní dutiny tak, aby se skoro - nikoli úplně! - setkala s čípkem, pokuste se špičkou jazyka dosáhnout štítné žlázy. Naberte dech a zmáčkněte hlasivky. Načež, aniž otevřete rty, řekněte ,Garoo' ."

Ale i kdybyste to všechno dokázali, učitel by stejně nebyl spokojen.