Třeba proto, že je to naprosto nelogické. Musíš vnímat rozdíl mezi struktuními (např. strong, em) a vzhledovými (např. b, i) značkami. Strukturní značka přikládá svému obsahu nějaký význam, například, že je důležitý (strong), kdežto vzhledová, že má jen nějak vypadat (b). To je však na prd, poněvadž, jak se má strojově posuzovat významnost nějak vypadajícího textu? Stroj nemá takřka žádnou představu o tom, jak vypadá významné. Narozdíl od člověka, asi to souvisí i s inteligencí. Když ve Wordu napíšeš řádek tučným písmem o 20 bodech, tak člověk pozná a pochopí (nebo v opačném pořadí?), že je to nadpis a dokonce určí i jeho postavení v hierarchii nadpisů. Ale tomu pitomýmu programu musíš říst pomocí stylů, že je to nadpis a je součástí osnovy a teprve pak z toho dokáže vygenerovat obsah.

Tabulka představuje nějaké strukturované schéma, nějaký přehled nebo tak něco. Jakmile ji použiješ na design, tak popřeš její význam. Ale s tím významem počítají například zobrazovací zařízení nevidomých, které zančku table předčítají jako logicky strukturované schéma. Zkus si nějakou designovou tabulku přečíst se zavřenýma očima (no, to ti spíš bude muset přečíst někdo jiný, že) řádek po řádku a uvidíš, že si jen těžko představíš, o co jde. A když do toho zapleteš tabulku vnořenou do buňky (table do td)...

Další důvod je celkem nepřehledný kód, zvláště u strukturovanějších designů, ale je pravda, že to je taky možná otázka zvyku.

Další důvody se dají určitě vygooglit.