Dospěl Prasak v muže
a řekl si nuže,
chtělo by to ženu,
jen tak má svět cenu,
i začal se poohlížet,
zda mu v oko padne,
dívka jak lusk,
ducha jiskru,
tělo vnadné.

Rozhlíží se po tom světě,
algoritmus běží,
však podmínky okrajové,
dovolí mu stěží,
najít krásku,
krev a mlíko,
co k PC by měl družku,
hledá, hledá, vše je marné,
nenachází více,
dívku ladných tvarů,
krásné líce.

Procestoval republiku,
ve své znaze marné,
najít sobě družku,
co mu k PC padne.
Algoritmus stále běží,
s prioritou malou,
jednoho dne našel dívku,
mladou, krásnou, vnadnou!

Prasak vidí, to je ona,
v oku jiskra, krásné líce,
mladé tělo, krev a v mlíce...

Zatuh' jeho interfejs,
kouká na ni jako strejc,
dívka jeho pohled vrací,
není z těch co hnedle zvrací.

Napětí v něm povolilo,
úsměv září v jeho tváři,
šibalskýma očima,
proměřuje tu, co jeho býti má,
slečno, prosím, já a PC,
hledáme si k sobě družku,
co nevymáchá nám hned držku,
když v zábavě s druhy,
zapomenem druhdy,
že ženuška milá, hezká,
doma si v noci stýská,
kde můj milý a co dělá,
snad se z toho nepodělá.

Dívka vidí upřímnost,
to je dneska vzácné dost,
začnou spolu býti,
v reálu i v síti,
scházejí se, plánujíce,
kdy k sobě přiblíží své líce,
pak i tělo celé,
a pak se to stane,
oběma tvář plane,
tohle bylo dokonalé!

Po čase se zjistí,
na svět přijde junior,
bezpochyby šampion,
tvoreček z lásky počatý,
co vyhraje cenu Týtý.

Táta, máma, rodina,
raduje se, tak jak má,
jaké jméno, dívka či kluk,
to je zatím ještě fuk.
Máme rádi drobečka,
třebaže se načeká,
než na svět koukne,
snad nás neprokoukne...

Nastal velký den,
drobeček jde ven,
je to kluk a Kuba k tomu,
culí se a diví všemu,
jako sudičky mu přály:
kalkulačka, PC a konzole,
prý toho bodná nebude,
aby zlý Majkrošrot ho ošálil,
a od malička si ho ochočil.
Jakub v mládeneckém věku,
osvobodí lidstvo od útlaku,
jemuž čelí plno roků...

Narodil se Kuba,
milý, hodný, ničeho se nebojí,
v jeho rodném listu stojí:
narozen: 00010010.00001100.11111011001