Viděl jsem nějakej film (bylo to o carbonfootpritu a ekonomice) a tam mimo jiné říkali, že jak se lidem zvyšuje míra blahobytu, snižuje se míra pocitu štěstí jedince. Honí se za mamonem, je od rána do večera v práci, aby měl to a nono a nějak mu nezbývá čas na sebe a na rodinu. Bohužel to vidím i okolo sebe, někteří kolegové mají rodinu kilometry daleko a bydlí sami v podnájmu. Rodinu vidí jednou za dva týdny o víkendu, někdy i méně. To nepovažuju za šťastnej život. Já su strašně rád, že se mám z práce kam těšit, že až přijdu domů, tak prckovi se rozsvítí očička, jakmile mě uvidí.