Zdravím všechny, můj příběh není nic zajímavého, ale je fakt, že jak už máme v životě hodně těch okamžiků tzv. POPRVÉ, tak i v tomto případě je moje první setkání s počítačem celkem stále živé. Na gymplu těsně po revoluci už nemohli vyučovat ty komunistické voblbovačky, tak nasadili předmět "Počítače." Moc jsem si pod tím představit neuměla, spíše jsem od toho čekala vyšší matiku, než tu, se kterou jsem už tenkrát trochu bojovala.
Taky že jo, vecpali nás do místnosti minikabinetu (jinou učebnu na to zatím vyhrazenou neměli), přišla starší votrávená "předdůchodkyně", sedla si k čemusi velkýmu, kovovýmu s tolika čudlíky a představila nás: "Toho je IQ 151." Jojo, přesně tak, hodně z vás asi bude vědět. Pak nám ukázovala jakési ty příkazy, který se mi příčily, nechápala jsem, k čemu mi proboha je, aby kurzor šel doleva nebo doprava...? Odříkala si to tam a za 45 min odešla. My jazykově nadaní seděli ještě chvíli s pusou otevřenou, kluci zajásali. Ale na konci roku bylo za 2, takže pohoda, ne?

Pak byla dlouhá doba těch domácích Atari na kazety (a jim podobné), v každým pokojíčku to děckám zrčelo a dělalo ten typický zvuk a když se zadařilo, ejhle, mohla jsem si u kamarádky zahrát Olympiádu nebo Tenis. Do 10 min. mě to ale přestávalo bavit, ty hry byly šíleně jednoduchý a ta muzika .... ? Dodnes ji slyším....

Mějte prima den.

Kari