"Máte bílý obličej."
"A co dál?"
"Máte smutnou duši."
Josef Platz: První sníh (2)
"A co dál?"
"Máte oheň?"
Zapálil-jsem jí cigaretu.
"Máte pro mne jednu?" zeptat se pes. Nabídl jsem mu jednu a zapálil.
"Ještě že máme co kouřit," pravil. Zapálil jsem si také.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Podíval jsem se na dívčiny ruce.
"Máte tiché ruce. Milují teplo. Jejich pohlazení musí bolet. Jejich pohlazení bolest tiší. Jsou milosrdné.
Jsou vlídné. Jsou laskavé. Věrné." Obrátila na mne svou tvář. V očích jí stály slzy.
"Jste milý. Mám rukavice. Jste milý.
"Snad přecitlivělý. Ale spíš vás chce nabalit," řekl náhle pes.
"Kuš," pravil jsem mu.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Z ničeho nic jsem vzal dívku do náruče.
"Jste lehounká, lehounečká, jako pírko. Jste chladná a cudná jako sníh."
Roztála. Její obličej mi zůstat na dlani dlouho. Pak i on roztál.
"Snad půjdu," řekl pes, "bylo mi s vámi dobře. Sbohem!".
Odběhl přes travnaté prostranství.
Stromy stály nehnutě, kamenně, plakaly listí.