Mně se moc líbí teorie, že čas není spojitý, ale kvantifikován*). Dále, že je minimálně dvourozměrný. S tím se dá krásně teoreticky pracovat.

*) Někde jsem kdysi kolem toho četl - ale je to spousta let - že minimální časový úsek je kolem "10 na -34 sekundy", což je hodnota poločasu rozpadu nějakého mezonu (lambda??). Že změna je prostě: vlastní skok o nulové délce - trvání neměnného stavu po dobu 10-34 - opět skok na další stav.

A když do toho zapojíme třeba dvourozměrnost a "skoky" v osách x,y, dostaneme se k hodně zajímavým konstrukcím
Což teprve, až se nám podaří ty skoky ovládat ve smyslu výběru osy a směru skoku.

Není nejmenší důvod předpokládat že Universum má konečný počet rozměrů.
Není možno nijak dokázat, že nejsme součástí simulace.
Není možno dokázat, že vnější svět existuje mimo mé vědomí a nezávisle na něm.