Samozřejmě, že jsem myslel zřícení církve, ne víry v Boha. Protože právě Ř-K církev je vystavena na dost chatrných základech.

Máš pravdu, že vyznat se veřejně z hříchů může být těžké. Ale jde jen o zvyk. Je to těžké poprvé, možná podruhé, ale pak se z toho stává "rutina". Chápu, že to význam má, že to donutí člověka o tom přemýšlet (aspoň si zavzpomínat, co nepěkného jsem udělal) a musí to svěřit knězi při zpovědi. Možná je to lepší než nic. Ale pořád si myslím, že pokud je člověk slušný, má svědomí a udělá něco špatného, tak ho to mrzí. A to je podstata - přiznat si, že jsem udělal něco špatného. Jestli se s tím svěříš knězi, který podle katolické věrouky má právo tě zbavit hříchu ze svého titulu. Pokud totiž nedokážeš posoudit, jestli to bylo špatné, nejdeš s tím ani ke zpovědi. A tady záleží na morální latce, kterou má každý posazenu jinak a její poloha nezáleží na tom, zda člověk je členem nějaké církve, ale na prostředí ve kterém vyrůstal a jeho výchově.

O odpustcích za mrtvé vím, ale z mého pohledu je nespravedlivé, pokud by se měl Bůh rozhodovat podle toho, kolik lidí požádá o odpustek za mrtvého. A navíc jde opět o "vynález" katolické církve.

Do Bible se nedostala spousta spisů, protože se nehodily do celkového konceptu, hlavně novozákoní spisy z dob prvních křesťanů. Je to jednoduché - jejich zařazení už záleželo na papežských koncilech...

Kdo například rozhodl a na základě čeho, že papež je zástupcem Boha na Zemi? Ježíš o sobě nic takového neprohlašoval a ani neurčoval svého nástupce.