Já jsem po přečtení článku v novinách změnil názor na odsun němců po válce. Byl tam rozhovor s jedním pamětníkem - napůl čechem, napůl němcem. Při tom divokým odsunu se na nich "naši" lidi doslova vyřádili a mstili se na prakticky nevinných a nemohoucích lidech - na starcích, matkách s dětmi. Protože jak tam onen pamětník poznamenal - a tomu docela věřím - že ti, kteří měli špínu na rukách, dávno zdrhnuli, když věděli, že se rusáci blíží. Ostatní zůstali, protože kam měli na starý kolena chodit? Neměli kam jít. A ruští vojáci se prý k těm odsunutým němcům chovali lépe než naši lidé. Ani bych se tomu nedivil, to vylezli ti malí zaprděnci, co se najednou cítili na koni, ale za války drželi hubu a ten nejvzornější krok. A takoví se pak chopili moci v osmačtyřicátým. Tedy ani náš národ se nemá čím chlubit, nebyli jsme o moc lepší, než ti němci, co nás okupovali, s tím rozdílem, že jsme stáli na tom horším konci pušky.

Proto:
Je důležité znát svoji historii, ať víme, co jsme byli, co jsme, ať víme, co chceme a nechceme být.