Mně se osvědčila odpověď "Je ňáká taková divná".

a) o tu bych neopřel ani kolo
b) na tu bych nesáhl ani drátem v rukavicích

Pokud by se muž mého srdce takto vyjádřil o mé kamarádce, tak se mi to nebude líbit. Pokud by to myslel vážně, měla bych pocit, že tu kamarádku urazil - a já bych cítila potřebu ji bránit. Pokud mi tou odpovědí lhal, tak ta odpověď je stejně k ničemu.

Z toho důvodu se mi zdá optimální mnou navrhovaná verze "Není to můj typ". Tím muž kamarádku neuráží a přitom se jako ženská dozvím to, co se dozvědět chci = totiž že se nemusím příliš obávat, že by ten můj mužskej po kamarádce "vyjel"

---

PS:
Já bych svému chlapovi nikdy nedávala takové pitomé otázky, protože chápu, že na ně nelze odpovědět pravdivě a "správně". Pokud moje kamarádka vypadá přiměřeně pěkně, tak je jasné, že průměrného a normálního chlapa musí občas napadnout, jaké by to bylo, kdyby... Nebudu přece tak blbá, abych tyhle myšlenky v mužském ještě rozdmýchávala, stačí to, co ho napadne samotného Nikdo nejsme svatí (ani vy chlapi ani my ženské). Normální ženské přece musí být jasné, že někdy a za určitých okolností se prostě může stát, že...

PPS:
Za optimum považuju to, když muž i žena jsou natolik vyzrálí, že nechtějí zahnout, nevyhledávají zbytečně pokušení a rizikové situace a snaží se být druhému oporou. A vůbec nejde jen o fyzickou nevěru. Jde o to, jestli tomu druhému pomůžu, když je mu zle, když je nemocnej, podržím ho, když ho vyhodili z práce, když ho něco trápí - a na totéž se můžu spolehnout i já u něj. Když si navzájem dokážeme vyhovět, dělat kompromisy a snažit se, aby to naše soužití bylo oboustranně snesitelné a pokud možno příjemné. Ale to už jsem se myšlenkami dostala z pc.poradna.net někde na psychologicka.poradna.net takže končím a přeju nám všem prima protějšky, s nimiž by se nám dobře žilo.

Ještě přidávám odkaz na zajímavé zamyšlení Lidi nejsou labutě - pragmatický pohled na nevěru