Vidím, že Čuk a Gek zanechali nesmazatelnou stopu v našich myslích...Pro ty, kdo netuší, malé připomenutí:

http://kyklop.bloguje.cz/196540-ohlednuti-i-8211-z e-ctenarskeho-denniku.php

K pochopení, jakým způsobem Arkadij Petrovič Gajdar do svých knih pro děti vkládal sovětskou realitu, postačí tyto krátké ukázky.

Žili s matkou velmi daleko v ohromném městě, nejkrásnějším na světě.
Nad věžemi toho města se ve dne v noci třpytily rudé hvězdy.
A to město se jmenovalo Moskva.
(...)
Na jedné stanici zastavili právě vedle mohutného obrněného vlaku. Z věží hrozivě čněla děla, přikrytá plachtami. Krasnoarmejci vesele podupávali, smáli se a plácali rukama v palčácích, aby se zahřáli.
Ale jeden člověk v koženém kabátě stál u obrněného vlaku mlčky a zamyšleně. A Čuk s Gekem usoudili, že to bude jistě velitel, který stojí a čeká, nepřijde-li od Vorošilova rozkaz, aby zahájil proti někomu boj.
(...)
Čuk s Gekem se na sebe podívali. Uhodli hned, co to je. To v daleké, předaleké Moskvě pod rudou hvězdou na Spasské věži bily zlaté kremelské hodiny.
A těmto zvonům naslouchali nyní před Novým rokem lidé v městech, v horách, ve stepích, v tajze i na širém moři.
A jistě i ten zadumaný velitel obrněného vlaku, který neúnavně čekal na rozkaz od Vorošilova, aby zahájil boj proti nepříteli, slyšel tohle zvonění také.
Pak všichni povstali a ještě jednou si popřáli navzájem do nového roku štěstí.
Co je štěstí, to chápal každý po svém. Ale všichni věděli a chápali, že musí čestně žít, mnoho pracovat a vřele milovat a chránit tuto ohromnou a šťastnou zemi, která se jmenuje Sovětský svaz.