Jen slov pár (minipovídka)

[1]

Já tam byl! Jsem tak rád, že jsem tam šel. A zřel ji. Je jak sen, co mám přes den. Mám přec vkus. A co jen já. I strýc tam byl a on zná víc než já. Kouk' na ni a řek': "Je to kus. Běž za ní!" Mám? Co já vím, vždyť kdo jsem já? Jen bot pár a víc už nic. Snad jen smích a šarm, však je to dost?

Nu což, proč ne. Šel jsem k ní. Tu můj zrak a ba i sluch byl z ní paf. Jsem z ní pryč. A mám ji rád, to vím už teď. Co jí říct? Že dnes je můj den? Jen pro ni žít že chci? A s ní být až...? I smrt je nic!

Jsem u ní. Co teď jí říct? Snad smích můj dá jí vzkaz. Jsme teď dva a kol nás nic. Den je pryč a je tu noc. Jen tma. Ne jen můj zrak a sluch; i můj hmat je jí teď pln. Jsem tak rád a též jí se to zdá být fajn. Řek' jsem jí: "Já tě chci." A jsem teď rád, že šlo to hned. Teď znám víc, než znal jsem dřív!

Noc je pryč a já též. Ne že bych chtěl. Můj strýc... On je stár a ne dost zdráv. Smrt jde kol něj a on to ví a já též. Co na to on? Jde jí vstříc. Je můj vzor! Den a noc a smrt je tu. Pláč a strach, jsem tak sám!

Tak jde čas, den za dnem. Jsem teď sám. Jen můj pes je můj druh. Mám ho rád. A on mne. Co my dva? Žít jen tak? Hrát si a žít? A co dál? Už nic? Mám dnes splín... Jdu ven a on tu vzkaz. Kdo sem ho dal? A proč? Což snad mám mne kdos rád?

Je od ní! To vím hned. Jak? Vím jen to, že to vím. Co mi chce? Už je to rok, snad i víc. Kdo ví? Čtu si vzkaz. Pláč. Je tu syn! Můj syn. To ta noc...

Já a můj pes, jdem a jdem. Noc a den. Ten cíl je dál, než se mi zdá. Jdu tam a jsem tak rád. Teď už vím, jak mám žít. Mám ji a je tu i můj syn, co chtít víc!