jakmile slyším výraz lstivý afgánec, nebo takhle se kriket nehraje - tak už se tlemím.

dáme náhodnou:

„Afgánce nikdy nepodceňujte,“ zdůrazňoval nám. „Zatraceně lstivá bestie, takový
Afgánec. Ve stanech vždycky připoutávejte pušky ke stanové tyči. Jinak vám je
štípne. Svlékne se do roucha Adamova, celý se namastí, až je kluzký jako úhoř, a
prosmýkne se pod plachtu jako had. A když nemůže vzít pušku, vezme vám závěr.
Ohromní řemeslníci, ti Afgánci. Hlavně a pažby dokážou vyrobit jako v našich
zbrojovkách, ale závěry ne. Na ohni z kravského trusu přece nezakalíte ocel. Tak
závěr vždycky vytáhnout, zamknout do bedny a tu připoutat taky k stanové tyči ..
. Jsou nějaké dotazy?“
Dával jsem si záležet na tom, abych při každé lekci položil alespoň jednu
otázku. Ukazuje to instruktorovi, že se horlivě zajímáte o věc.
„Prosím, pane,“ zeptal jsem se, „to se Afgánci přidali k Hitlerovi?“
„Ne, nepřidali. Na to jsou zatraceně moc lstiví.“
„A budeme tedy proti nim v téhle válce bojovat, pane?“
„Ovšemže, mládenče. Britská armáda vždycky bojuje proti Afgáncům.“
„Kvůli čemu, pane?“
„Kvůli čemu? ... Ehm ... kvůli všemu možnému. Na severozápadní hranici je pořád
neklid. Armáda má bojovat, chlapče, a ne se kruci pořád ptát proč, proč, proč!“
„Promiňte, pane. Jenom mě zajímalo, proč pořád proti Afgáncům.“
„Protože Afgánci, mládenče, jsou zrovna jako vy. Nikdy nedají pokoj, krucinál.
Jak se jmenujete?“