já bych si dovolil napsat svůj pohled na věc:

Je to dobře i špatně. Linux je dneska v tak dobré pozici, že jeho jádro je tak dobře konfigurovatelné a škálovatelné, že opravdu bez potíží běží od mobilů po mainframy a clustery, což, nalejme si čistého vína, dneska neumí nikdo jiný (teoreticky by to zvládl *BSD, ale ten nemá ovladače a spoléhat na podporu linuxových je poněkud chucpe; Windows zase, ač by teoreticky mohly, nemají možnost pro běžné uživatele konfigurovat a crosskompilovat jádro; jediný použitelný by asi byl QNX, ale ten je specifický a na okraji pozornosti). Ta negativní záležitost (a na tu Linus IMHO narážel), je konkrétně v tom, že veškerý kód ovladačů je napevno vázán do jádra, obecnost kerneldriverů byla vždy velmi problematická a drivery se v zásadě píšou pro konkrétní linuxovou (tedy jadernou) verzi. Neexistuje zde tedy nic, co by se byť jen vzdáleně podobalo celkem propracovanému modelu driverů Windows, jehož drivery nejsou na použitém jádře nějak extrémně závislé (jistá závislost tu samozřejmě je, viz změna rozhraní pro ovladače grafiky u Visty a vyšší). V druhé řadě pak problém "vybublává" při vlastní konfiguraci jádra - nevím, kolik z vás je zvyklých kompilovat si vlastní jádro, ale já to dělal vždy (už v dobách okolo roku 1995, kdy jsem ještě používal FreeBSD) - tedy až na poslední servery, kde jsem pomalu zjistil, že zkonfigurovat jádro tak, aby plnilo všechny konkrétní požadavky a závislosti, a přitom člověk nemusel kompilovat vše a do modulů, je už otázka na jedno kratší odpoledne. Takže jsem snad poprvé v životě přešel na genkernel (jedná se o Gentoo distro - mé univerzální řešení na veškeré tučňáččí trable ) s hafem modulů...