Indiánská Píseň Hrůzy
Indiánská Píseň Hrůzy
Fešáku, pojď se mnou
Já mám postel ustlanou
Kde všelijaký červi štěstím tancujou
Buršáku, pojď se mnou
Já mám kosu broušenou
Že vlasy ti všechny hrůzou vypadnou
Kdybych já vědel, že zejtra umru
Dal bych si dělati dubovou truhlu
Dubovou přece truhlu, plechový víko
Aby to přišlo všem pannám líto
"Máte bílý obličej."
"A co dál?"
"Máte smutnou duši."
Josef Platz: První sníh (2)
"A co dál?"
"Máte oheň?"
Zapálil-jsem jí cigaretu.
"Máte pro mne jednu?" zeptat se pes. Nabídl jsem mu jednu a zapálil.
"Ještě že máme co kouřit," pravil. Zapálil jsem si také.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Podíval jsem se na dívčiny ruce.
"Máte tiché ruce. Milují teplo. Jejich pohlazení musí bolet. Jejich pohlazení bolest tiší. Jsou milosrdné.
Jsou vlídné. Jsou laskavé. Věrné." Obrátila na mne svou tvář. V očích jí stály slzy.
"Jste milý. Mám rukavice. Jste milý.
"Snad přecitlivělý. Ale spíš vás chce nabalit," řekl náhle pes.
"Kuš," pravil jsem mu.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Z ničeho nic jsem vzal dívku do náruče.
"Jste lehounká, lehounečká, jako pírko. Jste chladná a cudná jako sníh."
Roztála. Její obličej mi zůstat na dlani dlouho. Pak i on roztál.
"Snad půjdu," řekl pes, "bylo mi s vámi dobře. Sbohem!".
Odběhl přes travnaté prostranství.
Stromy stály nehnutě, kamenně, plakaly listí.
Tohle mi mluví z duše, jsa starý nihilista.