Indiánská Píseň Hrůzy

Před pár lety jsem při úklidu našel jednu necelou stránku z Mladého světa č.4/1969.
Byly tam dvě povídky, které napsal Josef Platz, ale pouze jedna byla celá.
Jmenuje se První sníh. Pokud někdo znáte tohoto autora, ozvěte se.
Josef Platz: První sníh (1)
Je smutný den. Sedím na lavičce v parku. Studí mne nohy. Kůra stromů je vlhká. Listí tiše padá.
Žluté a červené. Zelené se drží. Jako klíště. Jako klíště. Jeden malý trojklaný lístek krouživě slétl na lavičku. Snědl jsem ho. Chutnat kysele a hořce. Jako ten dnešní den. Přes travnaté prostranství přeběhl černý pes. Zastavil se, když mne uviděl. Udělal jsem na něj mc, mc. Přišel ke mně a posadil se.
Řekl: "Hleďte, jaký to smutný den, všechno na mě padá. Nechutná mi jíst. Trpím nespavostí.
Studí mě nohy. Našel jsem kůrku chleba. Chutnala kysele a hořce. Jako ten dnešní den."
Přes travnaté prostranství přeběhla dívka. Zastavila se, když nás uviděla. Udělali jsme na ni mc, mc. Přišla k nám a posadila se.
Řekla: "Hleďte, jaký to smutný den. Všechno na mě padá. Nechutná mi jíst.
Trpím nespavostí. Studí mě nohy. Našla jsem lásku. Chutnala kysele a hořce. Jako ten dnešní den."
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Stromy stojí nehnutě, kamenně, pláčí listí. Podíval jsem se na dívku. Měla bílý obličej, černé oči, černé obočí a černé řasy. Podíval jsem se na psa. Měl černou hlavu, černé oči, černý čumák a růžový jazyk. Zeptal jsem se dívky, jak vypadám.

"Máte bílý obličej."
"A co dál?"
"Máte smutnou duši."
Josef Platz: První sníh (2)
"A co dál?"
"Máte oheň?"
Zapálil-jsem jí cigaretu.
"Máte pro mne jednu?" zeptat se pes. Nabídl jsem mu jednu a zapálil.
"Ještě že máme co kouřit," pravil. Zapálil jsem si také.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Podíval jsem se na dívčiny ruce.
"Máte tiché ruce. Milují teplo. Jejich pohlazení musí bolet. Jejich pohlazení bolest tiší. Jsou milosrdné.
Jsou vlídné. Jsou laskavé. Věrné." Obrátila na mne svou tvář. V očích jí stály slzy.
"Jste milý. Mám rukavice. Jste milý.
"Snad přecitlivělý. Ale spíš vás chce nabalit," řekl náhle pes.
"Kuš," pravil jsem mu.
Seděli jsme tiše, tichounce, každý sám v tom parku. Z ničeho nic jsem vzal dívku do náruče.
"Jste lehounká, lehounečká, jako pírko. Jste chladná a cudná jako sníh."
Roztála. Její obličej mi zůstat na dlani dlouho. Pak i on roztál.
"Snad půjdu," řekl pes, "bylo mi s vámi dobře. Sbohem!".
Odběhl přes travnaté prostranství.
Stromy stály nehnutě, kamenně, plakaly listí.

Tohle mi mluví z duše, jsa starý nihilista.