Originál je řekněme to, co zahraje hudebník - to projde mikrofónama a už tu máme první zkreslení, pak jsou zesilovače, mixážní pult, nějaká nahrávka (co krok, to větší, či menší zkreslení). Pak se ta nahrávka ještě stříhá, často dále upravuje a doplňuje (jak řekl jeden zvukař: zahrajte mi stupnici, zbytek písně už dostříhám a dosampluju), pak se z toho pořídí něco jako finální verze, která jde do trezoru. Ta se tomu, co bylo ve studiu může a nemusí více či méně podobat. Digitalizace je samozřejmě opět zkreslení. Pokud už se dál digitalizovaná verze neupravuje (no ona se často upravuje o sto šest), tak se další zkreslení nevnáší - nuly a jedničky jsou furt stejné. Pak se to ještě může a nemusí dál osekat, aby se to vešlo na dostupné místo na CD, DVD, BR či jinýho kýho čerta a vypálí se to a distribuuje. Nebo se to ještě prožene nějakým dalším kodekem, který je buď ztrátový (další zkreslení), nebo bezztrátový (takže něco jako zip, co ti taky texťáky zmenší a pak zas vrátí do původní podoby) a distribuuje se to jako wav (stejný stav, velké), flac (ve stejném stavu ale komprimované),mp3 (tedy zkreslené), případně jiný kodek.

Když si teda koupíš to CD a vytáhnež to z něj do wavu/flacu, tak tam máš stejné nuly a jedničky, jako když ho vypálili, když to dáš do mp3, tak to zase zkreslíš. Když to proženeš přez nějaký Youtube, či cokoli co si to nějak upraví, zase zkreslení.

Nakonec to nějak nažďucháš do zvukovky (čili opět zkreslení) a přez zesilovače, dráty, reproduktor/sluchátka (každý krok je zkreslení) to pustíš do prostoru, kde se to dál zkreslí odrazy a pohlcováním. Nakonec to dorazí do ucha a to si z toho vytáhne co pobere (zdaleka ne všechno) a nějak to převypráví mozku.

Podle toho, jakou přesně to prošlo cestou to může znít strašně, nebo dobře, eventuálně i líp, než ten hudebník napřímo (protože se dají odstranit různé ruchy, vyrovnat hlasitost, což je někdy vylepšení, většinou katastrofa a tak podobně), úplně stejné to ale prostě nebude.

Na druhou stranu člověk není dokonalý a spousta těch zkreslení po cestě může být v oblastech, které neslyší (nebo neslyší až tak dobře v kontextu zbytku a okolí - ve starým autobuse je celkem jedno co posloucháš), nebo nevnímá, domyslí si, nebo se mu naopak i líbí.

Podle člověka a celé té cesty k němu to může být prima poslouchatelné (a to třeba i mp3 s relativně nízkým bitratem), nebo neposlouchatelná hrůza (klidně i FLAC, pokud do toho po cestě hráblo hovado, nebo byl úděsný už originál).

Pokud sám cheš dělat něco jiného, používej bezztrátové formáty a nejvyšší dostupnou kvalitu a pokud chceš výsledek ve ztrátovém formátu, tak to konvertuj až jako poslední krok. Pokud chceš hrabat do vyznění skladby (čili ti nejde jen o ustřihnutí konců) a dostal jsi to ve ztrátovém formátu, tak to prvně překonvertuj do bezztrátového a pak si hraj s basy, dynamikou, rychlostí etc.

Protože každým zkreslením se něco definitivně ztratí a už to neobnovíš (a často taky něco nežádoucí přibude a buď se to dá později z větší části odfiltrovat, nebo taky ne).

Na druhou stranu je otázka, jaké zkreslení je ještě rozmné a jaké už nikoli - u filharmonického orchestru s dobrýma ušima a vzděláním asi potřebuješ zkreslení zcela minimální, zatímco u odrhovaček může stačit, když ti to zahraje kámoš (co to slyšel před léty z dráťáku) na kytaru u ohně a zážitek může být stejný nebo lepší než originál.