Klasický tolstojovský problém neodporování zla násilím, kdy neodporující bývá pravidelně považován za morálního vítěze.

Kupodivu tento problém není řešen ve Švejkovi, nýbrž jen okrajově v „Dějinách Strany mírného pokroku v mezích zákona“ podle kterých: „Morálního vítězství domůže se každý, komu odpůrce přerazí nohu. Tolstoj kdysi prohlásil, že morální vítězství jest něco ohromně jasného! Masaryk si chválí morální vítězství, ale ani Tolstoj, ani Masaryk nebyli nikdy zpráskáni. Kdo se chce tedy spokojit jen tím morálním vítězstvím, může zvolat: My jsme zvítězili, a přitom opodeldokem dát si natírat záda, neboť opodeldok jest výborný prostředek proti pohmožděninám, jelitům a krevním podlitinám“ (volně parafrázováno).

Je zvláštní, že diskutovanou teorii o výluce adekvátního odporování zlu přineslo až křesťanství, ačkoli ve SZ se příliš nepřátelům neodpouštělo a druhá strana tváře se rovněž nějak nadmíru nenastavovala.
Podle mého názoru jsou ale tímto zlo páchající jedinci utvrzováni ve svém již vytvořeném názoru, že zlem lze prosazovat svoji vůli na úkor ostatních a ani případný pocit morální prohry je nějak zvlášť nermoutí.

Takže souhlasím s GG. Možná z důvodů všeobecného pokroku v interpersonálních vztazích, humanismu, všeobjímajícího lidství, NGO a multi-kulti by to hovado nemělo být ukopáno, jak bylo prvotním úmyslem Georgije; postačilo by je dokopat, skopat, zkopat, nakopat, něco mu rozkopat anebo alespoň ho z té hospody vykopat...