Open source povídka, doplňte děj

Střelit takovou lokomotývu do frcu, to by pár kaček snad hodilo, né? Jenom jak ji tam dotlačit.

Můj tok myšlenk mi náhle přerušil, už né příliš ostrý pohled na pád ze schodů nějakého chlapíka v klobouku a baloňáku, kterej se snažil vystoupit z vlaku pozadu. Po tom co na něj skočily nějaky dva chlapi, kteří vypadali, jak dvě nelegální kopie Golema, mi došlo, že bych se v zájmu svého zdevastovaného zdraví měl dívat jinam. V odvedení pozornosti mi pomohla dáma v ...

... dáma s atletickou postavou, mírně uhrančivým ohledem a úplně hypnotizujícím zadečkem. Po pár minutách jsem si s pocitem studu uvědomil, že slintám.

Mezitím ti dva golemáci nenápadně, o to však důrazněji odváděli zmíněnýho chlapíka přímo před dohledem opodál stojícího "tajnýho".

... Pan "tajný" něco špitl golemákům a ti se ihned odebrali do nedalekého chátrajícího domu, který mi byl velmi povědomý. Jen si sakra vzpomenout, co způsobilo tu matnou vzpomínku na tento objekt. Co to jen bylo? Mezitím však pan "tajný" dokouřil svojí cigaretu a vajgl hodil mým směrem. Viděl mě. Bez sebemenší známky zájmu o můj nechápající výraz se odebral za svými kumpány a já stále jen zíral a přemýšlel nad děním uvnitř.

Přemýšlí se mi od malička velice těžce, nevědomky si pomáhám drbáním na hlavě. Auvajs!! Kde se tam vzala ta strašlivá boule? Tak proto od rána ta hrozná bolest ve škebli.

S hrůzou jsem si vzpomněl na Sigourney Weaver ve Vetřelci. Ještě aby mi tak z toho něco vyskočilo...

...buď klidný, z hlavy ještě nikomu nic nevyskočilo, akorát agentu Smithovi nějak divně pukla
Obvykle to leze z břicha...

Hlava bolí čím dál víc, nedokážu se pořádně soustředit. Napůl poslepu doklopýtám do koupelny, napotřetí se mi podaří rozsvítit. FUJ! Hnus! Ale... moment, to jsem já? JÁ? Copak vypadám takhle? Ale to přece...

Sedám si na okraj vany a s přicházející depresí se rozbrečím. Proč se to stalo zrovna mně?

Ty ploutve jsem ještě včera neměl a není divu, že se mi blbě plácá na vypínač.

Ponořen do hluboké deprese a vody, kterou jsem si jako vždy osolil kuchyňskou solí jsem se snažil přijít na důvod. Ve chvíli, kdy jsem drbal šupiny za krkem jsem zaslechl kroky vedle v pokoji. Naprosto vyděšený jsem zůstal zamrzlej v okamžité poloze a snad se mi i zastavil krevní oběh. Kroky byly už jasně zřetelné a do toho se ozývalo hladové funění, které mi připomínalo místního bezdomovce Tašunku stojícího u výlohy z uzeninama. Ještě děsivejší pocity nastaly ve chvíli, kdy náhle všechny zvuky stichly. Ticho! Šumějící ticho jen narušil jemný zvuk vody, když se mi postavily všechny šupiny. PRÁSK! S ránou se ve dveřích do koupelny objevil Predátor a slaná voda se zabarvila do hněda.
Otevřel jsem oči, zvedl hlavu, tělo a s pocitem čerstvého tepla u řitě jsem se vydal nerovným krokem z baru domů, do Podolí, do lékárny, doprdele...

...zase se probouzím s pocitem čiré hrůzy. Celé tělo jsem měl pokryto potem. V malátném přechodu mezi spánkem a bděním jsem se snažil vzpomenout, zda dnešní sen byl jen ošklivou, nicméně přece jen noční můrou nebo se mi to opravdu stalo...

Tyhle stavy mě opravdu ničí. Život se mi stal hororem, až když mě kamarádi dokopali k psychiatrovi a on mi předepsal Psychoton, trochu to polevilo.
Dnes ráno si vezmu raději hned dva. Zajímalo by mě, co berou na tyto deprese a představy druzí, co jimi trpí. Zkoušel jsem i mariuhanu, ale zlepšilo se to na chvíli a pak to bylo ještě horší (zdálo se mi že jsem v učebnici gramatiky a honí mě sloveso "žere"). Navíc to lezlo do peněz.

Jenže mě nevadí, že něco leze do peněz, já sem bohatej dost. Vlastně jsem bohatej tak moc, že jsem rád za věci, které lezou do peněz, alespon neni nuda jako s penězma - pořád je někam přesouvat, něco kupovat, pujčovat bankám peníze, kupovat státní dluh Irska, je to běz a hruza, raději bych snad byl chudej jako je ten čech z čezu..Martin Roman, nebo ten jejich Jágr...

...ale protože mám strejdu poslance, tak mi tihle chudáci nesahají ani po kotníky. Takže odpoledne půjdu zase svádět holky svým kočkolapem Audi A6, co jako lacinou ojetinu vyřazovali půl roku staré z jednoho ministerstva. Ale jak budu řídit? Polilo mě horko...

Vždyť vlastně strejdu zavřeli pro korupci a Audinu jsem loni namotal na jabloň před Prahou, když jsem jel třípromilovej z kalby. Papíry mi sebrali, svině!
Mezitím jsem došel domů, deratizoval jsem celé tělo a oholil slepený plnovous. Svěží vůně a čistota mě naplnila optimismem a hlavou mi nesměle projela myšlenka na lepší zítřky, bez alkoholu, bez depresí, bez prášků, bez podvodů, úplatků a nezdaněných příjmů, bez pohlavních chorob a špinavých kurtizán. Slibně rozvíjející myšlenku přerušila hudba Marilina Mansona, matka volá!

Zvednu telefon a ozve se matčino vřískání: "Vezmeš rýč a půjdeš zakopat dědu tři metry pod zem, metrová díra nestačí, včera se zase vyhrabal ven!" Šourám se tedy do komory pro rýč, pak nasednu do auta a jedu k máti. Ta mě okamžitě odlifrovala na zahradu za barákem a ukázala na místo, kde mám kopat. Dědek se opodál kroutí uvázanej za nohu u kmenu staré jabloně...

"Nekňuč a nech mě makat!"
Obořil jsem se na něho naštvaně.
"Sám si za to můžeš. Kdybys nelez pořád za starou Vondráčkovou se svýma genetickejma experimentama, mohl sis spokojeně dál chlastat Gambáč u televize. Ale to ty né."

Snažím se zabodnout rýč do stvrdlé země, nejde to, ruce mám slabé...celý slábnu...sedám si na zem. Stále se pokouším udělat rýčem aspoň dolík...
Z dálky slyším jakýsi hlas.
Snažím se rukou vytrhnout aspoň drn... a hlas je pořád blíž a blíž...
Co je to za slova? Hlas je stále zřetelnější, jenom pořád nevím, co říká...
A drn drží, ze všech posledních sil ho rvu a pomáhám si lopatkou, ale koberec drží jako přibitý...
...koberec...KOBEREC ???
Hlas už slyším docela zřetelně: "Co jsi to zase hulil, ty dobytku, že si nedáš pokoj!"
Sedím na zemi, v ruce ovladač od televize, rýpu s ním do koberce a příšerně mě bolí hlava. Katka sedí na gauči, sleduje "Ordinaci" a tváří se jako bohyně pomsty...

"Jaká Vondráčková!", vybafne nasupeně...

..s křivou hubou jsem se začal odbelhávat pro pár oranžových lentilek ignorujíce hysterickou kulisu "kdo je sakra ta Vondráčková!! vyklop to ty feťáku!!".
Po chvilce se bolest hlavy utišila natolik, že jsem byl schopnej Katku vyhodit a začít přemýšlet o dnešní noci. Trochu mě deptal hluk z chodby, kde si Katka svým křikem a kopáním do dveří získala pozornost všech sousedů. Klid nastal až po tom co mi o dveře rozmlátila keramickej květináč s jakousi palmou, kterou si soused hodně opečovával. S hubou od hlíny byla Katka odejita a já vtu chvíly věděl, že dnešním plánem bude hledání nové holky.

Už nevím, jak dlouho jsem tak seděl, ale když zazvonil zvonek u dveří, měl jsem kafe, ruce i nohy úplně ledový...
A znova ten protivný zvonek. Došoural jsem se ke dveřím, otevřu a tam stojí dvě pohledné baby.
"Jde to rychleji, než jsem čekal...", pomyslel jsem si, když na mně ta menší, prsatější, zamrkala a povídá:
"Dobrý den, jsme Svědkové Jehovovi a přinášíme vám naději na šťastný život bez válek, neštěstí, drog a všech ostatních problémů..."

S pocitem nebývalého štěstí, které bylo způsobeno spíše touhou po ženě, než Aštarovou přízní, jsem je pozval dál. Posadil jsem je do obýváku, na kradené HiFi soustavě pustil Sovětskou hymnu a optal se, co si dají k pití.

Obě slečny jsem posadil na koženou sedačku, kterou jsem šlohl strýcovy z jeho 3. pracovny, když ještě poctivě přijímal úplatky na státní zakázky. Z obličeje jim sice sálal laskavý a dobrosrdečný pohled, který zřejmě nepředstíraly, protože svému očišťujícímu poselství věřily, ale v očích byla vidět zvědavost, pokušení a ostych, který je podlě mě dost bavil. Jestli to bylo tím, že jsem byl jen v boxerkách nebo spodním prádlem po Kačce, které mi jedna znich taktně podala už nevím. Jejich volné oblečení do tmavých odstínů mi značným způsobem bránilo objektivně zhodnotit jejich křivky a to ve mě začalo vyvolávat nesmírnou touhu objevovat.
Slečny skromně požádaly o sklenici čisté vody. Po chvilce hovoru, kdy jsem jim několika lacinými gesty naznačil, že jim ty kecy strašně žeru, ačkoliv jsem netušil o čem to žvaní a bylo mi to naprosto u prdele. Celou dobu jsem vymýšlel plán, jak tuhle náhodnou zdánlivě nepřekonatelnou výzvu pokořit.

Náhle se mi vybavilo Filipovo: "Víš proč Siciliáni nemají rádi Svědky Jehovovi? ... Siciliáni nemají rádi žádný svědky". A v hlavě se mi začal rýsovat ďábelský plán.

Ty dvě si pořád mlely to svoje, už mi to lezlo krkem a neměl jsem na ně náladu. Najednou se z ničeho nic ozvalo zaburácení. Bouřka. Moment, ..., bouřka? Jak bouřka, proč bouřka, kde bouřka? Jaká bouřka, vždyť je únor. Únor, proboha! V únoru nikdy bouřky nejsou, protože..., já nevím, zkrátka nejsou, to ví úplně každej, ne? Myslím.

Co je vlastně dneska za den? Někde kolem dvacátýho, mlhavě tuším. Počkat, včera bylo čtyřiadvacátýho, jo, to si vybavuju úplně jasně, protože..., já nevím, ale vybavuju. Takže dnes je pětadvacátýho. Února. No a? Proč přemýšlím o datu, zatímco ty dvě pořád klábosí a dožadují se mé reakce?

Jo! Už vím! Ten den se něco stalo. Aha. Dějepis, ..., další zbytečnost ve škole, úplně k ničemu. Neučil jsem se, taky to podle toho vypadalo, ale ten den se něco stalo. Někdo něco vyhrál, někdo někde zvítězil. Bylo to ve fotbalu nebo v hokeji? Blbost, hokej mě nezajímá, to bych si nepamatoval, takže to musel být fotbal.

Světle modrá, světle modrá, honí se mi hlavou. Jaká světle modrá, proboha? Kde jsem? Kdo jsem? Co jsem?! Mlha, ztrácím se. Jsem tady? Jsem vůbec? Jsem...?

[Zbytek doplňte, do textu nebudu zasahovat. Pavel]

Koukám, že jsi na to po 13 letech zůstal sám, takže dlouhý bestseller z to už asi nebude. IMHO asi zbytečné to tu oživovat.