To je ale problém vzorkování, něco jako stroboskopický efekt. Navíc u filmu do toho dost zasahuje komprese, takže z plynulého děje je trhaný (nejčastěji to vídám na stanici kinosvět, tam maji tu kompresi obzvlášť agresivní). Nikdo nerozliší 25 snímků za sekundu, proto je jich právě tolik už od počátků televize (u kinofilmu se začínalo s méně, ale 24 FPS se brzo ujalo jako stanrard).

Pokud se něco na obrazovce odehraje během sekundy, je rozdíl, jestli z toho máte 25, 60 nebo třeba 1250 obrázků, to nepopírám. A protože ten obrázek nevyplňuje celý čas (tedy celou 1/25, 1/60 nebo 1/1250 sekundy) logicky část děje chybí. A mozek bude příznivěji vnímat, když dostane víc kousků. Takže i když tvrdim, že nad 10 snímků nebo spíš nad 15 snímků už nikdo nic nepozná (díky setrvačnosti oka je to souvislé světlo), tak zároveň nepopírám, že se nějaký rozdíl projeví. Ale pokud by se promítali třeba tři snímky přes sebe (řekněme 50 fps namísto 150), tak podle mě nikdo nic nepozná. Spíš mi řekněte, odkud si kdo vycucal číslo 144 (jestli je to šestinásobek toho, co je v kině, tak proč tak blbé číslo, proč ne třeba pěti nebo deseti násobek, případně když jsme u počítačů, tak nějaká mocnina dvou, tedy čtyř- osmi- šstnácti- a pod násobek).