Dneska jsem v knize Jířího Veselého "Negližé za šachovnicí" narazil na zajímavou povídku:

Gambit von Gooma nenajdete v žádné příručce z oblasti teorie zahájení. Suetin ho prostě ignoruje, ani Bilguer, ani Pithart ho neuvádějí, Pachman ho nezná. Keres se v Malekoolu o něm zmiňuje jen kdesi pod čárou a ještě k tomu v estonštině. Keres varuje čtenáře před jeho používáním, žádnou další informaci však nepodává. Proslavené Losbladige Maxe Euwa zahrnují tento gambit v rejstříku pod iniciály V. G., avšak neuvádějí číslo strany, takže se nám jej objevit nepodařilo. Šachová encyklopedie se domnívá, že von Goom je mýtus a řadí ho mezi upíry a vlkodlaky. O gambitu se pro jistotu nezmiňuje.Von Goom byl nenápadný, ale to už géniové bývají. Svůj objev učinil asi náhodou. Byl prý nemanželským synem jakési slavné herečky a významné politické osobnosti, kdoví, zda ze Západu nebo z Východu. Skandál se mu přilepil na záda hned po narození. Začal si říkat von Goom, bez křestního jména, to nepotřeboval, ostatně, nehlásil se ke křesťanství. Zprvu rychle rostl, v deseti letech měřil 1 60 cm. Zřejmě si tehdy řekl, že už by to stačilo, a tak rQst přestal. Přestal tedy růst v deseti letech a přestal i mluvit. Pracovat nepřestal, ale jen proto, že nikdy nezačal. Majetek atraktivních rodičů byl natolik značný, že mu postačil na vše. Jakmile to jen bylo možné, opustil školu a dalších dvacet let trávil četbou literatury sci-fi a pěstováním knírku na jedné straně rtu. Asi někdy v té době se naučil hrát šachy. Dne 5. dubna 1987 se poprvé zúčastnil šachového turnaje, byl to otevřený přebor státu Minnesota. Zpočátku se všichni domnívali, že je hluchoněmý, protože se hovorům vyhýbal. Pak se dopustil pořadatel při ohlašování dvojic prvního utkání chyby, když ohlásil: „Bílý Curt Brasket, černý van Goom." Slabý, rezavý hlas, plný nekonečného sarkasmu, řekl: „von Goom." Bylo to ve dvaceti letech, a bylo to poprvé, co von Goom promluvil. Před smrtí se to mělo stát ještě jednou. Přebor Minnesoty Goom nevyhrál. Prohrál postupně s Brasketem, a to ve dvaceti tazích, s Georgem Barnesem v třiadvaceti, s Pedersenem v devatenácti, s Frederikem G. Galvinem dokonce v sedmi tazích a s Jamesem Seifertem v jednatřiceti. S Dr. Mil-tonem Ottewsonem dostal mat už ve třetím tahu a s malým, tehdy pětiletým Georgem Jacksonem, ve stodruhém tahu. Pak se na dva roky odmlčel. Příště se objevil 12. prosince 1990 na otevřeném turnaji v Birminghamu, kde prohrál doslova a do písmene, co se dalo. Hrál pak ještě ve Fresnu, na Festivalu východních států, na kvalifikačním turnaji Broskvové země a na šampionátu Aljašky. Jeho skóre tehdy znělo impozantně: 0:52. Ano, hrál 52 partií a všech 52 partií prohrál. Byl ale vytrvalý a odhodlaný. V dalších dvou letech jezdil z turnaje na turnaj - peníze mu nechyběly, vzdálenosti ho neděsily, koupil si letadlo a sám je pilotoval. Cestoval kontinentem a hrál šachy. Koncem této životní etapy stále čekal na svoji první výhru.